Já! Já. Já?

Máte děti? Péče o ně je prý v dnešní době stále snazší. Čím to je, že spousta lidí se rozhodla mít jen jedno či třeba žádné? Na to existuje spousta odpovědí. Jednou z nich je právě tahle... 

Před několika lety jsem zažila velmi zajímavý rozhovor. Jedna o dost starší paní mi vyprávěla, že ony měly rodičovství mnohem obtížnější, než ho mají ženy dnes. Hovořila o tom, jak nebyly žádné jednorázové pleny, o možnosti koupit si připravené jídlo pro malé děti či pořídit jim potřebné oblečení prakticky kdykoliv ani nemluvě. Dnešní maminky mají doma myčku, sušičku a spoustu dalších strojů, které dělají práci za ně...

Při jejím vyprávění se mi v mysli formulovala otázka - jak je možné, že dříve byla porodnost o dost vyšší než dnes, když péče o děti je dneska v mnoha ohledech snazší? Člověk by logicky očekával, že se bude rodit mnohem víc miminek než dříve, pokud je s nimi o tolik méně práce. Co důležitého jsme přehlédly?

Když jsem se později podívala na statistiky, zjistila jsem, že u nás připadá na jednu ženu jen o trochu víc než jedno a půl dítěte. Přitom před pár desetiletími se čísla pohybovala o dost výš. Co se změnilo tak moc, že najednou nemáme na děti prostor?

Postupně mě napadala spousta důvodů. Když jsem jednoduše srovnala roky bez dětí a s nimi, uvědomila jsem si spoustu rozdílů. Člověk, který se intenzivně se věnuje své profesi, je za to pochopitelně respektován. Zvyšuje si kvalifikaci, vydělává peníze na živobytí, něco spoří na budoucnost, z povinně odevzdávané části jeho peněz může stát budovat, co je potřeba... A všichni si ho za to váží.

Jakmile se objeví děti, situace bývá odlišná. Většinou to bude matka, kdo se najednou stane "rodičem na dovolené". Už ten výraz znamená, že vlastně lenoší. Zajímavé na tom ovšem je, že najednou má mnohem méně času pro sebe. Neexistuje žádná pracovní doba, která by snad někdy mohla skončit. Vlastní potřeby a přání ustupují do pozadí, protože děti zkrátka vidí jen ty svoje - přinejmenším zpočátku.

Zajímavé je, že i dnešní společnost se staví k rodičům pečujícím o děti odmítavě. Snaží se, aby se opět rychle zapojili do pracovního procesu. Jejich "dovolená" je časem, kdy vlastně nedělají nic. V péči o děti je mohou snadno nahradit placené učitelky. Nebo si to mají "nějak zařídit", aby mohli rychle zase pracovat v řádném zaměstnání. Při péči o dítě přece nic moc nedělají, určitě se nudí...

Mnoha ženám (protože většinou zůstane větší podíl v péči o dítě na ženě) tohle připadá poněkud zvláštní. Mít děti znamenalo vzdát se na několik let spousty věcí - platu, volného času, postupu v kariéře, večerů v divadle či v restauraci... A navíc, pokud chtějí udržet domácnost s několika malými dětmi v pořádku, tak se opravdu zapotí. Neexistuje možnost stěžovat si na nějaké přesčasy, chybějící dovolenou a nemocenskou...

V dnešní době jsme zvyklí být v mnoha ohledech "sami za sebe". Zodpovídáme za své činy, utrácíme své peníze, kupujeme si, co potřebujeme. Můžeme si to ostatně dovolit, protože se o nás v mnohém postará stát. Z peněz, které nám ubírá z platu, financuje spoustu věcí. Stará se o naše zdraví, vzdělání, podpoří v nezaměstnanosti a dokonce i ve stáří. Tak proč si neužívat toho, co nám poskytuje život moderního člověka?

Jenomže jsme jenom lidé a tenhle život nenaplní všechny naše potřeby. Ano, pokud zůstaneme sami za sebe, budeme mít hodně zábavy, zážitků, pohodlí a dokážeme ledacos. Ovšem lidskou přirozeností není zůstávat sám, i když k tomu dnešní životní styl svádí.

Najednou začínáme zjišťovat, že onen anonymní stát nám dává málo. Péči o zdraví vlastně můžeme mít i lepší, jsou školy, které nám umožní dosáhnout toho víc... Dokonce i onen důchod se nejspíš v budoucnosti stane jen jakousi almužnou, která nám umožní přežívat, ne žít. A lidé začínají opět přemýšlet o tom, jestli nakonec opora, kterou poskytovala tradiční rodina, neměla cosi do sebe.

Žít v rodině znamenalo jednu důležitou věc. Vzdát se části svých práv a nahradit je povinnostmi a úkoly. A těch je spousta. Obvykle to bylo náročnější právě pro ženy, proto je pochopitelné, že jim dnešní úcta k právům jednotlivce přinesla do života hodně.

Náhle slyšíme kouzelná slova jako je emancipace, rovnost příležitostí, stejné mzdy. Ženy mají spoustu prostoru pro realizaci svých přání a uplatnění schopností v zaměstnáních, kde za to dostanou zaplaceno. Společnost je ctí, když dokážou dostatečně hlasitě prohlásit: "Já. Já jsem. Já dokážu. Já chci." Ovšem právě tohle se s péčí o rodinu příliš neslučuje.

Děti toho do života hodně přinášejí. Najednou pozorujeme, jak část z nás pokračuje dál a vydává se na cestu životem. Díky nim nejsme už nikdy opravdu sami, i když se třeba odstěhují na jiný kontinent. Zažijeme spoustu lásky a trápení, které nám umožní stát se jinými lidmi. Pokud se dokážete včas proměnit, čekají vás díky nim úžasné věci.

Je to však změna, na kterou nás dnešní společnost příliš nepřipravuje. Vážíme si profesně úspěšných žen. Ceníme si těch, které dokázaly vést firmu či se uplatnit v náročném zaměstnání. Tak trochu zapomínáme na to, že i za nimi stála matka (většinou), která se kvůli nim vzdala kousku svých práv.

Možná právě proto se spousta žen v průběhu života ocitá na rozcestí. Pokud se rozhodnou zůstat samy sebou, zažijí hodně příjemných věcí. Naše doba jich nabízí opravdu spoustu. A snad ani nebudou vědět, čeho se vzdaly. A ta druhá možnost? Přinejmenším na několik let dobrovolně přijmout omezení toho všeho. Zapomenout na spoustu svých nároků. A pak se stát úplně jiným člověkem. Matkou.