Loučení

Je pro vás těžké se rozloučit - ať už s věcmi, nebo s lidmi? Změny, které jsou s loučením spojeny, nás často stojí spoustu energie. Můžeme si to nějak usnadnit? 

Každý z nás občas zažije chvíli, kdy se musí rozloučit. Ať už s dobrými přáteli, nebo se svým domovem - či třeba také jen s obchůdkem na rohu, kam jsme chodili nakupovat, a nebo i jen s obyčejným tričkem, které zkrátka dosloužilo a roztrhalo se. Drobné a nepříliš významné "sbohem" říkáme v duchu nejspíš mnohokrát denně - když odcházíme z práce, když vystupujeme z autobusu či poté, co jsme dojedli večeři. To si ani neuvědomujeme.

Jsou ovšem mnohem větší loučení, která očekáváme často i roky dopředu a jichž se do určité míry obáváme. Máme z nich strach. Najednou ztratíme něco, na co jsme už přivykli. Náš život bude jiný. Je možné, že třeba i o něco lepší, ale to v danou chvíli není podstatné.

Lidé by mnohdy dali přednost životu, který po nich žádné změny nevyžaduje. To je ostatně pochopitelné. Jakákoliv proměna nás stojí nějakou energii, protože prostě čelíme něčemu jinému. Způsobuje nám menší či větší stres a i když se na ni možná těšíme a budeme z ní snad i mít užitek, trochu otřese našimi zvyklostmi. Když je změn víc, než jich dokážeme unést, nebo když jsou opravdu velké, zažijeme i pocit přetíženosti, únavu, zoufalství - někdy dokonce onemocníme.

Není divu, že s myšlenkou na loučení vědomě či nevědomky spojujeme pocit určité nepohody, nechce se nám do něj příliš. Mnozí z nás jsou ochotni rozloučit se s něčím (či s někým) až ve chvíli, kdy už je skoro pozdě. Způsobíme si spoustu starostí a práce navíc, protože ta pravá chvíle ke změně je už dávno pryč. Ať se jedná o setrvávání v pracovních podmínkách, které nám přestaly vyhovovat, nebo o vztah s někým, s kým si vlastně vůbec nerozumíme. Někdy se snažíme takové proměně zabránit dokonce i tím, že mnohé obětujeme - a teprve později se ukáže, jak marné bylo naše úsilí.

Jsou také chvíle, kdy nemáme moc na vybranou. Prostě musíte zamávat na rozloučenou svým spolužákům, když škola skončila. Nevyhnete se nutnosti opustit hotel, kde jste si užívali kouzelnou dovolenou. Vaše oblíbené boty se jednoho dne rozpadnou, sekačka na trávu nakonec přestane fungovat a dokonce i z krásného automobilu bude starý vrak.

Rozloučit se ve správnou chvíli můžeme považovat za umění, které se dá studovat po celý život. Když dokážete rozeznat, že v tuhle chvíli je něco zralé skončit, aby mohlo začít cosi jiného, a skutečně onen konec přijmout, vyhráli jste první cenu. Lidé kolem vás budou možná říkat, že snadno zvládáte změny. Nebo že máte víc energie než oni. Třeba je i překvapí, jak snadno se dají dokázat i náročné věci v životě.

Možná bude snadnější onu nejlepší chvíli najít, když prozkoumáte, co by vám mohlo to které loučení přinést. Že vám pokaždé něco sebere, o tom nemusíte pochybovat. Po rozloučení však zjišťujeme, že jsme díky němu získali i zcela nový prostor pro náš život. Máme jiné možnosti, i když je zpočátku musíme usilovně hledat. Na místo toho, co jsme ztratili, postupně přichází něco dalšího. Je do značné míry na nás, co to vlastně bude. A když se na to začneme připravovat předtím, než nás okolnosti přivedou k ukončení toho starého, máme velký náskok.

Najednou už nečelíme takovému smutku a obavám, protože vlastně jen přecházíme do dalšího života, který už díky svým myšlenkám a plánům celkem dobře známe. Stresová zátěž, kterou změna přináší, je o něco mírnější. Může se stát, že se na rozloučení začnete i těšit, protože už jste nadšení svými plány na to, co bude následovat. To vám dodá sílu unést změny podstatně lépe.

Dá se říci, že nejlepší "sbohem" je takové, které se nám podaří alespoň do určité míry spojit i s vítáním něčeho, co přichází. Najednou je stresující zátěž pro nás o něco lehčí a bolest ze ztráty mírnější.

Rozloučit se s tím, co po nějakou dobu patřilo k našemu životu, může být obtížné. Ale pokud tomu dokážete čelit s očekáváním, čím vyplníte onen prázdný prostor, jenž vznikne, je všechno mnohem snadnější. I velké a těžké "sbohem" se stane o něco lehčím, pokud jsme na něj připraveni.