Komunisti nás vyháněli ze svých domovů, rolníky vyháněli ze svých statků a statečků, továrníky vyháněli z jejich fabrik a z jejich vilek, slušné inteligentní lidi vyháněli ze země, ale již předtím jsme vyhnali z domovů německy mluvící Čechy v Sudetech... Je to strašné, když bratr bratru bere životní jistoty, mezi než patří i náš domov. Člověk vyhnaný ze svého domova je jako strom bez kořenů... Pak už nám zbývá jen ten domov uložený hluboko v srdci.

A ti sedláci a rolníci se ochotně navracejí do svých zpola zbořených domovů, pokud jim to náš postkomunistický stát umožní, továrníci by se rádi vrátili ke svojí práci, ale náš postkomunistický stát jim to neumožňuje, a sudetští vyděděnci se k nám vracejí a obnovují nám naše kostely. To dělá ten domov v našich srdcích...

Rodný dům po rodičích jsem musela prodat, mám svůj byt, kde žiji, ale můj domov navždy bude město, kde jsem vyrostla i když mě k němu kromě přátel nic neváže.. Mnohokrát jsem přemýšlela nad emigranty, opustit zemi s tím, že se tam už třeba nikdy nevrátí muselo být strašné.

Emigroval jsem ve svých skoro třiceti v roce 1977. Emigraci jsem zvažoval již od roku 1968 a stále ji odkládal. Byla to těžká volba. Právě to možná se nikdy nemoci vrátit a setkávat se s přáteli a příbuznými bylo proti emigraci. Pak jsem si však uvědomil, že žiji jen jednou a pokud nechci do smrti žít v komunismu, tak musím rychle odejít. Což se mi (na devizový příslib) povedlo. Můj učitel a vědecký školitel mi emigraci rozmlouval např. tím, že se to Československu časem zlepší. Na to jsem mu nakonec odpověděl, že pokud se to zlepší, tak se vrátím. To byl pochopitelně nesmysl. Pokud si člověk zvykne žít jinde, má tam přátele, práci, popřípadě novou rodinu a děti, tak se zpravidla nevrátí.

Nikdy jsem rozhodnutí emigrovat nelitoval. Tím nechci říci, že se v Československu tehdy žilo tak špatně. Stesk po bývalé vlasti asi někdy zažil každý emigrant, například o prvních několika vánocích to bývalo těžké. Člověk si však musí stále pamatovat, proč odešel a co tím získal. Časem si vybuduje vzpomínky na krásná místa jinde a to hezké z Česka si nese v srdci dál.

Lidi jsou však různí. Pro někoho je jeho domov moc důležitý a nikdy by z domova neodešel, možná ani ne do sousedního města nebo vesnice. Někdo cestuje a stěhuje se snadněji. Zjednodušeně řečeno: pro emigraci je moc důležité, zda člověk má už vybudovaný svůj interní svět co je, co chce dělat, jaké má hodnoty a to vše je v principu nezávislé na jeho současném (dočasném) okolí. Takový člověk je silný a emigraci snadno přežije.

Moc pěkný článek. Ano domov, který si nosíme v srdci, je velmi důležitý.